Celý rok přikládaly na čtyři desítky nadšenců cihličku po cihličce, rozebíraly, ničily, bořily a zase znovu stavěly na sebe malé bílé kvádříky, aby dospěly k jedinému cíli – představit fanouškům jedno z nejzákladnějších a nejznámějších děl druhé poloviny 20.století, tedy pinkfloydovskou operu The Wall.

Poslední říjnový den tak jistě pro každého návštěvníka O2 Areny zůstane nezapomenutelným zážitkem. Monumentální scéna, do puntíku vymazlené „cihličky“, které se s hlavním hudebním tématem vrstvily před zraky diváků, až zahradily celé pódium, jasný, čistý zvuk, prostupující každou buňkou, každým atomem lidského těla... To vše bylo výsledkem v podstatě několikaleté práce a vytrvalosti na tomto bezpochyby největším hudebním projektu v českých dějinách vůbec.
Celá inscenace byla vystavěna přesně podle původní "Zdi" a již od první písně nebylo pochyb, jakou cestou se budou další tři hodiny ubírat. Perfektně vypočítané světelné efekty při počáteční In the Flesh rozzářily nejen pódium a prostor kolem něj. Všichni upírali zraky do jediného bodu, vesměs doprostřed scény, kde s naprosto nepředstavitelnou lehkostí a věrností ztvárnil rozervaného umělce Filip Benešovský, hlavní iniciátor celého počinu.
Asi nejmilejším překvapením celé první části byly děti ze sboru Chorus Angelus, které nastoupily při nejznámější písni Another Brick in the Wall s brašničkami na zádech, aby je před svým úprkem ze scény naházely mezi diváky v prvních řadách. Stejně tak velký dojem zanechal i slovenský zpěvák Martin Námešný, a to nejen svým vzezřením, ale hlavně pak hlasovým projevem.
Kromě něj měli fanoušci možnost zhlédnout i mnoho jiných hostů, z nichž nejvýše stál samozřejmě syn samotného tvůrce rockového skvostu – Harry Waters. Jeho klavírní doprovod při Nobody Home nemohl rozhodně nechat nikoho chladného. A to nemluvím o sólu Roberta Fischmanna na EWI při Another Brick on the Wall, o doslova všeobjímajícím kytarovém výstupu Michala Kašpara a Radima Hladíka či o přídavkovém saxofonovém partu Petra Kalfuse.
Všechno všecičko bylo vypočítáno do posledního centimetru, do posledního tónu, do posledního človíčka, a přestože se drobné chybičky dostavily, některé dokonce i nepřehlédnutelně, zasáhla celková koncepce projektu všechny sedící, stojící, cizí i zainteresované.
Je velice těžké vyzdvihnout každého účinkujícího zvlášť, neboť všichni bez výjimky byli naprosto excelentní. Je velice těžké napsat objektivní reportáž na něco, při jehož první půli vám štěstím a dojetím div nepukne srdce a při jehož druhé půli pro slzy nevidíte. Je velice těžké sednout po takovém zážitku do auta a vůbec vnímat nějakou jinou muziku a jiné melodie. A je velice lehké přijet o půlnoci domů a mezi ztichlé stěny pokoje rozprostřít tóny písně Hey You. A ještě jednodušší je si poté lehnout do postele a říct si, že pro tyhle chvíle stojí za to žít.
Díky všem, kteří se na celém projektu podíleli. Díky všem, kteří tomu všemu byli účastni. Díky všem, kteří měli a mají stejně pocity jako já. A díky všem, kteří nebyli, nebo stejné pocity nemají, a přesto půjdou a poslechnou si to znovu.

Foto: (c) 2009 Jaromír Zajíček