Samotný koncert se konal v prostředí nepříliš příznivém pro tyto akce, a to v pražském Kongresovém centru, které je neslavně spojované se sjezdy politických pohlavárů. Proto není divu, že se z některých sedadel ozývalo „To je jak když vytleskáváme Brežněva“. Tuto, pro někoho možná nepříjemnou, atmosféru doplňovala ještě jedna skutečnost - přítomnost securiťáků při koncertu. Pořádek musí být, ale když jdete na koncert skupiny, jež zpívá o svobodě a při tom koukáte, jak nasvalený, holohlavý jedinec sráží k zemi mladého kluka, který pouze vstoupil do „zakázané zóny“ a chtěl si užít hudbu jinak než jen sezením v chlupatých sedačkách „pakulu“, tak je to skutečně přehnané. Přítomnost securiťáků jakoby degradovala fanoušky na nejnižší formu lidského bytí. Podle mého názoru měl být koncert umístěn do zcela jiných prostor. Hudba The Doors je natolik silná, že i toho největšího suchara zvedne ze sedadel a k tomu je potřeba trochu více místa pro pořádné vychutnání si hudby těchto rockových polobohů.
Ale ani přítomnost securiťáků, ani zvolený koncertní sál nedokázal zadržet příval energie, kterou nám nabídli samotní muzikanti. Po setmění v sále začalo publikum cítit, že za pár okamžiků uvidí své hrdiny a rozezní se hudba, kterou měli možnost slyšet živě jen prostřednictvím revivalových kapel. Ještě než nastoupila kapela, zazněla úvodní skladba Carmina Burana, která je klasickým dílem Carla Orffa. Divím se, že zrovna toto dílo je tak oblíbené na úvody koncertů – pro zajímavost ji použila například skupina Asia nebo Carl Palmer. Když dozněly tóny navozující atmosféru monumentálnosti, ozval se hlas uvaděče a pronesl větu, která nemohla nechat jediného fanouška v klidu: Ladies and Gentleman, from Los Angeles, California…The Doors! Ihned přišla blues-rocková vypalovačka Roadhouse Blues. Kapela nastoupila opravdu ve velké formě. Hlavní hvězdy večera nabídly již od začátku opravdu velkou porci hudby. V některých chvílích se interpretace jejich skladeb zdála až moc hardrocková, nejspíše to bylo zapříčiněno bubeníkem, který měl evidentně nejvíc hudebních zkušeností právě s tvrdým rockem a metalem. Baskytarista asijského původu příjemně doplňoval rytmiku – ačkoliv na živých vystoupeních původních The Doors obstarával basové linky Ray Manzarek na své klávesy. Právě klávesy Raye Manzareka pro mě byly docela zklamáním. Člověk by čekal, že klávesový mistr bude hrát na původní nástroje z 60. let. U Manzareka byl na tomto vystoupení původní akorát „case“ od kláves Gibson, který pouze ukrýval novodobé klávesy. A tak jedinými původními nástroji byly kytary Gibson SG Robbieho Kriegera, na něž byl opravdu krásný pohled. Krieger byl v dobách své slávy skutečně znamenitým kytaristou, avšak na pražském koncertu kromě jednoho krátkého sóla v Roadhouse blues a flamencových rytmů v písni Spanish Caravan moc ze svého umění nepředvedl. Nutno ale podotknout, že zvuk jeho původních nástrojů byl nepřekonatelný.
Samostatnou kapitolou kapely byl bezesporu její zpěvák. Místo původně avizovaného Bretta Scalionse nastoupil chorvatský zpěvák jménem Miljenko Matijevič. Tato úloha byla bezesporu nejtěžší z celé kapely. Nemusím snad ani připomínat, že Jim Morrison je nenahraditelnou bytostí. Očekával jsem, že zpěvák přistoupí k tomuto úkolu s pokorou a koncert odzpívá s úctou k Jimu Morrisonovi. Namísto toho vběhnul na stage „týpek“ s nagelovanou hlavou a koženými kalhotami. Nechtěl bych mu nějak křivdit, ale přišlo mi, že se snažil co nejvíce přiblížit Morrisonovi v jeho stylu chování. Což jen nahrávalo myšlence, že jste na koncertu revivalu. Hlasový fond Miljenka Matijeviče byl na velmi dobré úrovni, ale mít hlas podobný Jimu Morrisonovu není vše. Podobně jako bubeník měl Matijevič našlápnuto více do hardrocku, proto zhudebněné básně spíše odkřičel než odzpíval.
Na koncertu zaznělo mnoho významných hitů, ale všechny jako by postrádaly podstatu hudby The Doors až na tři skladby – Not to Touch The Earth, The Crystal Ship a hit Light My Fire. U poslední uvedené skladby šlo spíše jen o několikaminutovou improvizaci, kde byly The Doors opravdu slyšet. Po skončení produkce jsem se spolu s několika dalšími fanoušky vydal k personálnímu vchodu. Nebylo nás tam více než deset, ale bohužel jsme byli zklamáni, když Ray s Robbiem vylezli ze dveří a stručně nám oznámili, že jsou unaveni a že potřebují odjet domů. Ano mají na to nárok, jsou to přeci hvězdy, ale nebylo nás tam tolik, aby se strhla nějaká vřava a nakonec nás museli násilím odhánět. A tak se nám místo vytouženého podpisu dočkalo pouze trochu smutného pohledu na legendy rockové hudby. Drželi v rukou termoplastové krabičky s večeří a nastupovali do mikrobusu. My jsme drželi v rukou skvosty v podobně vzácných vinylů, které se nedočkaly unikátních podpisů.
Dveře se pevně zavřely. This is the end…
Playlist:
1) Roadhouse Blues
2) Break on Trough
3) Strange Days
4) Moonlight Drive
5) Wild Child
6) Piece Frog
7) Blue Sunday
8) Alabama Song (Whiskey Bar)
9) Not to Touch the Earth
10) Wishful Sinful
11) Back Door Man
12) Spanish Caravan
13) Touch Me
14) Crystal Ship
15) L.A. Woman
16) People are Strange
17) Light My Fire
Autor článku: Martin Gregor
Autor
Jméno: Daniela Slezáková Věk: 21 Informace: Absolventka OA Kolín a Jazykové školy Tutor v Praze. Vyrůstala v hudebním prostředí festivalu, což ji vedlo do pár hudebních agentur nasbírat nové zkušenosti. Pokud se nevyskytuje na koncertě kvalitní hudby, věnuje se aktivně spolupráci na věcech a projektech z hudební sféry, které ji oslovují. Částečně se také zabývá administrací, grafikou apod. |