Na letní MoR se vracím již osmým rokem. Tento letní festival pojímám jako letní dovolenku s kvalitní hudbou, setkáním s přáteli a zpestřením v podobě kvalitního moku. Letos na nás bohužel paní domácí nepamatovala s bydlením, tak jsme byli o část festivalu ochuzeni pro časové ztráty způsobené každodenním dojížděním do Olomouce. Tento rok jsem se velmi těšila na Axel Rudi Pell, Primal fear, Anninhalator, Accept a zvědavá jsem byla na návrat Michaela Kiskeho zpět na scénu.
V pořádném parnu jsme dorazili do Vizovic na K2, s touto kapelou startoval pokus Mika Terrany o zapsání bubenického čtyřvystoupení do Guinesovy knihy rekordů. Původně měl Terrana odehrát s Masterplan, ti se bohužel z festivalu omluvili. K2 je projektem švédského hardrockového kytaristy Kee Marcella- bývalého člena Europe. Kapela hrála úplně dokonale, Pro mě to byl špičkový rozjezd večera. Marcello je skvělý kytarista. Na raegge Boba Marleyho v jejich provedení jsem si i zatančila.
Dalším bandem v pořadí byli Axel Rudi Pell. Jejich set byl naprosto bezvadný. Axel se svou melodickou hrou na Stratocastru je neuvěřitelný. Na podiu vypadá jako strejda,co si jen tak v rohu drnká na kytaru. Pravda od obstarávání show tam má své lidi - Johnyho Gioeliho, disponujícího výborným rockovým hlasem, rozběhaného klávesistu Ferdyho a showmana Terranu. Zahráli Mysticu, Masquerade ball, Rock the Nation, The Temple of The King. Jen mě zklamalo, že mi nezahráli Broken Heart. Konec setu Mike s Johnym zpestřili výměnou pozic. Zpěvák překvapil bubenickým výstupem a Terrana zapěl Sinatrovu My Way.
Poté se začala stage Jamese Ronieho Dia přestavovat pro Tarju s Filharmonií Bohuslava Martinů. Tarja úvodem přednesla Rusalku Antonína Dvořáka v češtině a docela se při ní zapotila. Další skladby byly z její sólové tvorby, při I walk alone lehce zaškobrtla, na to nás docela nešťastným výběrem skladeb málem unudila. Aranže některé songy změnily natolik, že kolem stojící fanoušci Nightwish své zamilované songy,které zazněly závěrem ani nepoznali. Nicméně Tarja byla velmi milá a vřele komunikovala s publikem.
Po Tarje pokračoval Mike Terrana sólovým výstupem, který byl ukončený jeho vytouženým zápisem do knihy rekordů
Ještě jsme si počkali na powermetalové Sabaton a jejich hymnickou válečnickou show. Hráli dobře, živelně a hlavně songy z nového alba Coat of Arms. Poté jsme jeli domů, do hajan.
V pátek jsme na plochu dorazili zrovna v době,když na hlavní stage začínala hrát Tublatanka. Maťo Ďurinda zrovna zpíval, že Dnes má rande so svojím mestom. V roce 1986 jsem texty téhle kapely ryla do lavice, ale při poslechu téhle písničky jsem usoudila, že si raději ponechám iluze a vzpomínky mého mládí a šla na stage B.
Tam v té době rozehrávala set česko- slovenská kapela Dirty Game v čele se zpěvákem Mayem Petraninem a kytaristou Petrem Voháňkou. Slyšela jsem je poprvé a moc se mi líbili, hrají melodický progresivní metal, u kterého se slušně vyřádili. Musím podotknout, že já schovala brýle do pouzdra a provozovala jsem 'břišní tance'. Po dohrání jejich setu jsem si šla projít areál, nahlédla do relaxační zóny a sešla se s kamarády, které tady potkávám každé léto. Na stage B jsem šla poté nahlédnout na brněnské Eagleheart. Musím říct,že na ně bylo docela full. Kluci hráli hodně dobře, byla bych se na ně zdržela déle, než jen na čtyři songy, ale to už se na hlavní stage chystali Queensrÿche.
S tvorbou progresivně- heavymetalových Queensrÿche jsem se setkala jen párkrát na některých výběrech, proto mě docela zajímali. Zazněly songy jako The Hand, Silent Lucidity, Breaking the Silence. Bohužel zpěv Goeffa Tate mě nějak zvlášť nechytil, měla jsem pocit, že má problém s vyzpíváním vyšších pasáží. Zhruba v polovině setu jsme opět zabrousili do relaxační zóny na dobrou kávu.
Po pauzičce, kterou jsme si dali, nás čekal návrat zpět na plochu a Manowar. Měli jsme problém protlačit se davem, který se na ně nakupil. Bohužel nejsem příznivcem Manowar, nějak jsou na mě příliš moc ¨'macho' ,raději si je poslechnu ze starších desek. Po zhruba dvou písních jsme se prodrali davem k východu a i přes špuntíky do uší mi ještě chvíli pískalo v uších. Po cestě autem domů směrem na Zlín jsme Manowar slyšeli ještě hodný kus cesty.
V sobotu jsme chtěli dorazit do Vizovic na Behemoth, bohužel, než se naše company dostala z Olomouce, v areálu již tato Polská kapela zrovna dohrávala, tak jsme zachytili jen atmosféru končícího setu a ta byla hodně hustá.
Šli jsme se osvěžit Plzní a vrátili se na power metalové Primal Fear. Když se jejich vokalista Ralf Scheepers objevil na podiu, tak z kamaráda vypadla výstižná věta: 'Ten snad ty činky jí! ''. Band to opravdu rozjel do plných, nikoho z nás nešetřili. Ralfův ječák a výkony kapely kytaristy Magnuse Karlssona a bicí Randy Blacka nás dostaly do varu. Koukala jsem se kolem, jak se kotel pod nimi opravdu vařil. Také jsem si kvalitní výkon kapely naplno užívala a prováděla něco mezi tancem 'svatého víta a epileptickým záchvatem'. Scheepers nám zazpíval Metal is Forever, The Darkness, Batalions Of Hate, Chainbreaker, Nuclear fire.Naposledy jsem si taklhle zařádila a užila si loňský výkon Evergrey. Po opravdu vydařeném setu jsme si zašli hromadně svlažit vyprahlá hrdla .
Pak už nás oproti vřelému přístupu Primal Fear čekalo mírné ochlazení - Anninhalator. Tahle trashová je kapela poměrně známá fluktuací muzikantů, zřejmě je těžké vydržet s jejím zakladatelem Jeffem Watersem. Jeff mě překvapil svým krátkým sestřihem tak, že jsem ho v první chvíli nedokázala identifikovat. Čím mě nepřekvapil, tradičně kvalitním výkonem a lehce rezervovaným přístupem k fans. Nicméně i přesto jsme se dobře bavili, až na malý incident, když mě nějaký opivněný chlapík srazil loktem. Zazněly songy Hell is a War, Alison Hell, Clown Parade. Anninhalator měli jako obvykle skvělý zvuk a byli opravdu dobří.
Další kapelou v pořadí byli němečtí Gamma Ray. Bohužel se začal zvedat vítr a na obloze začínaly létat blesky a já se bouřky opravdu bojím, tak jsme zbaběle utekly s kamarádkou do auta a radši jsme jeli nazpět do Olomouce. I proto, že před námi byla náročná neděle.
Nedělní ráno bylo hodně krušné, protože jsme vstávali po sedmé hodině ranní a to je pro mě nekřesťanská hodina. Navíc,než jsme projeli sobotní bouřkou, tak jsme se do postele dostali až někdy kolem druhé hodiny ranní. Spěchali jsme, protože náš fotograf Petr měl domluveno focení sibiřské metalcorové kapely Rhemorha. Do areálu likérky jsme došli tentokrát přesně na čas. Tahle bandička mě docela překvapila. Hoši na to, že existují nějaké tři roky měli docela slušnou a nečekaně vyspělou tvorbu. Zpívali hlavně v ruštině, ale zaznamenala jsem i nějaké anglické texty. Na poměrně brzkou hodinu, hráli kolem půl jedenácté, měli hojnou účast publika a s každým dalším songem jsem zaznamenávala nově příchozí, které jejich muzika přitáhla. Ke konci setu jim malinko začala pokulhávat rytmika. Hoši musí ještě malinko přidat, ale i tak na hodně mladou kapelu to byl slušný výkon.
Místo libanonské Kimaery jsme vyrazili na pivko a kousek něčeho k snědku, protože ráno jsme nějak nestíhali. Malinko se nám posezení protáhlo, protože jsme se setkali s přáteli a bylo stále co probírat. Zpět od pily jsme došli až v polovině hracího času Arakainu. Ti byli jako obvykle skvělí. Budu se opakovat, ale pokládám je za jednu z našich nejlepších kapel.
Po Arakain jsme se zašli podívat na gothic metalovou Lacrimosu a to jsme neměli dělat. Vizáž zpěváka Tilo Wolffa byla hodně gotická, bohužel i zpěv byl hodně gotický. Už první tóny byly neuvěřitelně falešně a navíc v němčině. Zahlásila jsem spaste svoje uši a dezertovali jsme hodně daleko, aby nás nestihla duševní újma.
Vrátili jsme se až na Doro a měli jsme problém si najít místo, kolik tam měla fanoušků. Doro nedělní set věnovala plně tvorbě Warlock a také památce Ronieho Jamese Dia. V její tvorbě také zaznívá němčina, ovšem v nesrovnatelně kvalitnějším provedení. Její set byl jako tradičně dobrý, srdečně komunikovala s publikem a i když už není dorostenka, stále vypadá výborně. V její doprovodné kapele jsem zaznamenala Base Masse , ex kytaristu After Forever. Doro odzpívala All we are, Breaking the law, Für immer, I rule the ruins, Earthshaker rock, Hellbound a další .
Po Doro jsem byla velmi zvědavé na návrat Michaela Kiskeho, bývalého zpěváka Helloween, se kterými nazpíval jejich asi nejlepší alba. Zpět na metalová podia. Při začátku setu mě zarazil ne úplně dobrý zvuk, Michael začal zpívat a přišel mi velmi utopený, slyšel to v odposlechu a opakovaně žádal zvukaře o vypíchnutí hlasu. Nevím ale přišel mi velmi nervozní a problémy se zvukem zřejmě měly vliv na jeho výkon. Byla jsem malinko zklamaná tím,že třeba Set Me Free jsem měla problém identifikovat,jak se song táhl. Navíc jsem byla navnaděná informacemi, že jeho set ve Švédsku byl úžasný. Nicméně vyslechli jsme si Kids of the Century, Souls Alive, The Setting Sun, A Little Time, Streets of Fire, Cross the Line. Byla jsem z něj malinko rozpačitá a jsem zvědavá, jak mu to bude zpívat dál, protože bych si ho přála vidět v dobré formě.
Zašla jsem to spláchnout jedním pivkem, ale to už areálem začal znít Metal heart klasické heavymetalové kapely Accept v čele s Markem Tornilem. Po Unisonic to bylo jako živá voda. Tahle úderka si vůbec na nic nehrála a jela naplno.Byli hodně dobří. Za jejich zvuku jsem pomalu obcházela areál, ve kterém pomalu nebylo k hnutí. Poslechla jsem si ještě pár songů. Pánové zahráli ještě Princess of the dawn, Balls to the wall, I'm a rebel. Já se pomalu šla uklidit do auta, protože v areálu jsem nenašla místo k sezení a mě už pekelně bolely po dlouhém dni nohy.
Oželela jsem i závěr festivalu- monster vystoupení Lordi, kteří zde naposledy vystupovali ve starých maskách. U této kapely nejde ani tak o hudbu, jako o show, kterou mají pěkně hororovou, ale skutečně jsem dala přednost pohodlí vytopeného auta. Poté, co dorazil zbytek naší squadry, jsme vyrazili totálně unavení do Olomouce. Hezky jsme zůstali viset v naprosto ucpaných Vizovicích, tak jsme domů dorazili domů až kolem čtvrté ráno.
Já po odvšivení a odblešení ještě chvíli vstřebávala dojmy. Za vrchol letošního MoR pokládám Axel Rudi Pell, Primal Fear, Accept, Dirty Game.
Autor
Jméno: Mirka Dragúňová Věk: n/a Informace: |